Odborné články

Markéta Dočekalová: Proč je televizní zábava taková, jaká je?


Zdá se, že každý by uměl dělat televizní zábavu lépe, než ti, kteří jsou za to placení! (Text z roku 2003)


S velkým napětím rok co rok očekávám až se opět objeví kritiky pořadů, které naše televize odvysílaly v období Vánoc a v době Silvestra. Dočkala jsem se. Jako téměř každý rok, 27.prosince, první povánoční pracovní den, se kritiky skutečně objeví. Bez ohledu na to, co píší a jak píší, čtu je rok co rok s lítostí. Nejen proto, že dobrých kritiků, kteří by skutečně rozuměli televizní tvorbě je u nás jako šafránu, ale také proto, že patřím k těm potrefeným husám, kterých se jejich kritiky týkají. V letošním roce k nim patřím dokonce více, než kdy jindy, neboť pořad, jehož jsem byla scenáristou se vysílal na TV Prima přímo v hlavním vysílacím čase na Štědrý den, od 20,00 hodin.

Nechci rozebírat co který kritik napsal a jestli vůbec pochopil smysl pořadu, ale ráda bych se zamyslela nad otázkou mnohem důležitější, totiž: Kde je vlastně zakopaný pes? Vždyť se zdá, že každý by uměl dělat televizní zábavu lépe než my, kteří jsme za to placení.
Vezmu to poněkud od kořene.

Znám velké množství televizních profesionálů a až na velice vzácné výjimky mohu říci, že jsou to lidé, kteří svou práci milují a dělají ji s obrovským nasazením a mnohdy na úkor vlastní rodiny i svého soukromí. A zejména v době, kdy se natáčejí a vznikají vánoční pořady (nebo silvestrovská zábava), většina z nás skutečně neví, kam dřív skočit a světe div se, opravdu nám jde o to, aby se pořady, které připravujeme, divákům líbily. A výsledek? Podle kritiků, rok co rok, více než bídný. Pláčeme všichni? Asi ano. Kritici by prý chtěli kultivovanou zábavu na intelektuální úrovni, diváci by se chtěli opravdu skvěle bavit a autoři, dramaturgové, scenáristé a režiséři by chtěli volnou ruku, aby mohli tvořit tak, jak by si to představovali. A to, co v běžném životě označujeme za rozumný kompromis stává se v pojetí televizní zábavy velmi často jen nešťastným pokusem jak docílit toho, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Protože ti, co pořady vymýšlejí a nakonec i vytvářejí, nejsou neschopní a přihlouplí, jak to někdy z některých kritik může na ctihodného čtenáře působit, ale jsou uzavřeni ve zlaté kleci honosně označované televizní zábava.

Ve skutečnosti je však pohyb v této kleci mnohem náročnější, než se může na první pohled zdát. Někteří kritikové tvrdí, že je nedostatek dobrých nápadů. Pozvala bych je na dramaturgické porady do našich televizí aby viděli na vlastní oči a slyšeli na vlastní uši, jak to s těmi dobrými nápady vlastně je! Kdyby bylo peněz na výrobu původních televizních pořadů tolik, co je mezi autory, dramaturgy a režiséry dobrých nápadů, potom by si nebylo na co stěžovat.

Jako scenárista pracuji aktivně od roku 1996 a ke dnešnímu dni jsem napsala a skutečně zrealizovala dohromady na všech třech našich televizích již téměř 1500 scénářů k různým zábavným pořadům. Zažila jsem nedostatek všeho možného, nikoliv však dobrých nápadů. Těch slyšely zdi našich třech televizí již stovky, ne-li tisíce. Pro nedostatek zcela jiných komodit však dobré nápady neuspěly. A co že našim televizím vlastně nejvíce chybí aby mohla vznikat kvalitní původní televizní tvorba? Dovolím si do tohoto vosího hnízdečka trochu šťouchnout.

V prvé řadě se všichni, kteří s nápady přicházejí, potýkají s obrovským nedostatkem financí a to na všech třech našich hlavních televizních stanicích. Nebudu tady a ani nechci řešit otázku, kam se ty peníze ztrácejí. Nejsem ekonom. Faktem je, že nejsou. Výsledkem je, že televize mají absolutně nereálné představy o tom, co chtějí: za minimum peněz co nejvíce muziky, v našem pojetí zábavy. A protože nás práce pro televize baví a většina z nás nic jiného ani dělat nikdy nechtěla, děláme co můžeme, abychom tomuto nereálnému požadavku co nejvíce vyhověli a mnohdy to děláme i na úkor kvality pořadu. Protože co ve skutečnosti takový přiškrcený rozpočet znamená?

Dá se to shrnout poměrně stručně: nenáročnou studiovou dekoraci, minimum rekvizit, minimální honoráře pro účinkující v pořadech (takže jich je buď minimální množství a nebo se jedná o ty jedince, kteří se nechali umluvit a za daný honorář přišli natáčet), pokud možno žádné natáčení v exteriérech a žádné náročné triky nebo nedej Bože třeba filmové efekty. Jednoznačně nejžádanější formát je pak díky těmto podmínkám cosi jako akční talk-show. Peníze až na prvním místě platí v televizní zábavě snad ještě více, než kde jinde. Každý nedostatek financí se zkrátka projeví, neboť jen málo co se dá schovat. "Alespoň režijně by se to snad dalo pojmout lépe. A ty kamery." Namítne teď nejeden kritik. I tady se musím našich režisérů a kameramanů zastat. Nejen proto, že většina režisérů dělá za daných televizních podmínek skutečné zázraky, ale také proto, že kde nic není, ani smrt nebere.

Co asi mohou kameramani režisérovi nabízet za obrázky, když se nemají čeho chytit. Když dekoraci je lepší nezabírat. Když rekvizity je lepší nezabírat. Když v talk-show všichni sedí a téměř nic se neděje.

Nedostatek financí je v posledních letech alfou a omegou celé televizní zábavy a situace se spíše zhoršuje, než lepší. A protože v televizích opravdu nesedí banda hlupáků, jak se občas dočítáme, vedení televizí už pochopilo, že je lepší pořady nakupovat ze zahraničí, než je lepit z mála pod heslem tzv. původní televizní tvorby. Nastala nám tak situace, kdy koupě tuctového seriálu ze zahraniční produkce vyjde pro televize levněji, než vlastní, původní tvorba.

Autoři, režiséři a dramaturgové se stále častěji smiřují s faktem, že práce pro ně je stále méně a méně. Jak je to možné? Jak je možné, že se televizím spíše vyplatí koupit tuctový seriál ze zahraničí než natočit kvalitní český seriál? Ponechejme finanční analýzy ekonomům a pojďme k výsledku. Na ty tuctové, zahraniční seriály se totiž nedívá nijak výrazně méně diváků, než kolik by se jich dívalo na původní českou tvorbu. Jinými slovy: dokud budou diváci nabízené televizní zboží přijímat, televize ho nepřestanou nabízet. Z televizního přijímače se tak zlehka stává v domácnosti další žárovka a tak těžko přesvědčit vedení televizí, že na zmíněné programy nikdo nekouká. Reklama se do nich prodává dobře a to jediné je určující.

Kromě nedostatku financí je další úzkoprofilovou komoditou odvaha. Té je v našich televizích skutečně málo. Poptávka je po levných a pokud možno ozkoušených formátech. Jen nepřijít s něčím, co by nebylo léty ozkoušené! Člověk se často sám sebe ptá, jak je možné, že vůbec nové pořady v zahraničí vznikají. U nás se nikomu do rizika jít nechce. Takže televize sice na jedné straně neriskují finance, na straně druhé však nikdy nemohou dosáhnout mety nejvyšší, tedy vyvinout úspěšný a nový formát, který by od nás chtěli zahraniční televize kupovat. Přitom prodej licencí k úspěšným formátům je tou vůbec nejlepší cestou k tučným finančním obolosům ne jedné zahraniční televize. O tom si však u nás můžeme nechat jen zdát.

A tak když čtu kritiky, je mi tak trochu líto, že jsme to všichni nemohli vytvořit (vyrobit) alespoň tak, jak bychom bývali původně chtěli. Bohužel, sešněrovaní situací v našich televizích, lepší výkon, troufám si tvrdit, jsme podat nemohli. Jistě, vždycky je co vylepšovat. Principiálně se však těžko dá jít ještě někam dál, pokud se nezlepší podmínky pro tvorbu a výrobu televizních pořadů obecně. Nemáme nedostatek šikovných lidí ani nedostatek chuti k práci. Čekáme pouze na to, kdy náš potenciál skutečně budeme moci naplno využít.

Takže až budete v rámci silvestrovské zábavy sledovat jednu reprízu za druhou a jeden střihák za druhým, potom to milí kritici a milí diváci není proto, že bychom my, profese tvůrčí, nevěděli jak pro vás televizní zábavu připravit, ale je tomu tak zejména proto, že na dobrou televizní zábavu naše televize momentálně nemají peníze a ani odvahu. Všichni doufáme a velice si přejeme, aby se tato situace v brzké době změnila. Třeba vám příští rok již budeme moci nabídnout více. Televize není žárovka ani rádio, které pustíte ráno a vypnete večer. Nedívejte se na ni, když vám nenabízí to, co byste si přáli. Je to opravdu jedna z mála cest, jako dosáhnout nápravy současného televizního stavu věcí.

Se srdečným přáním všeho nejlepšího v roce 2003 Markéta Dočekalová, televizní scenáristka
Poslední úprava stránky: 2010-04-28 17:37:40